Ludmila Bubeníková

Něco o mně

Žiju ve Velké Polomi, blízko Ostravy, ve vesničce mé střediskové, jak s oblibou říkám. Středisková opravdu před léty byla.

Jsem tzv. náplava, i když stará, už od roku 1991, kdy jsme si v centru obce, na zahradě manželovy maminky postavili malý domek.

Přestože nejsem rodačka, mám naši vesnici ráda, z mnoha důvodů. Jedním z nich je i to, že během mého šestnáctilého starostování jsem tady zanechala významnou stopu. S několika spřízněnými dušemi jsme ji totiž změnili k nepoznání.

Nebudu vyjmenovávat všechny projekty, které jsme zrealizovali, ani kolik dotací jsme získali, protože by mi nezbylo místo, abych popsala to, co mě těší ze všeho nejvíc.

V roce 2017 jsme vytvořili krásné centrum obce – novou náves. To se podaří málokde, protože většina obcí má střed obce historicky daný, nebo prostě není vhodný prostor. Anebo se objeví tolik potíží, že to všechny odradí. My jsme se na tento zásadní krok připravovali dlouhá léta, postupně jsme opravili všechny nemovitosti v blízkém okolí a čekali, kdy dozraje čas a jeden náš starší občan prodá obci svoji rodnou chalupu se stodolou a dalším hospodářským stavením hned u kostela.

Všechno má svůj čas a my se dočkali. Dům jsme koupili, zbourali a začali pomalu ale jistě uskutečňovat náš sen.

Plocha o výměře necelých 700 m², vydlážděná dvěma barevně odlišnými typy dlažby, je oddělená od krajské silnice kamennou zídkou ve stejném provedení jako sousední hřbitovní zeď. Výškový rozdíl navrhl architekt Bindr vyřešit žulovým schodištěm a osadit dřevěnými podsvícenými lavičkami. Na prostoru pod schodištěm jsou rozestavěny masívní dřevěné židle, které umožňují posezení u vody, tekoucí z původní studny po schodišti a potom vymezeným řečištěm. Na přiznané studni jsou umístěny tři typově i barevně různé pumpy.  Podél umělého potůčku, pod další kamennou zídkou, jsou vysazeny vysoké traviny a květiny. Sedm červených javorů na ploše má v budoucnu, až se koruny rozkošatí, poskytovat stín pro místní, ale i pocestné, kteří si budou chtít odpočinout. V noci jsou taktéž podsvíceny, světly je protkán i pás zeleně s květinami. Večerní pohled na náves, v pozadí s nasvětleným kostelem sv. Václava, bere dech. To se musí vidět!

Někteří naši milovaní občané mne podezírali, že jsem se o náves postarala proto, abych si vylepšila pohled z našeho domu. Nebudu to nikomu vyvracet. Nakonec - bydlíme hned naproti a pokaždé, když otvírám okna, si lebedím. Jsem šťastná, že jsme měli odvahu a dostatek elánu se do tak zásadní proměny veřejného prostoru pustit. Podobná slova uznání jsem slyšela od mnoha cizích architektů i starostů. Jsem hrdá na toto dílo. A se mnou všichni, kteří nosí v paměti obraz toho, jak to v těchto místech vypadalo před pár léty.

Teď už se řadím mezi seniory, i když občas se mi tomu ani nechce moc věřit.

Často vzpomínám na hektická léta, kdy jsme každým rokem opravovali, restaurovali a modernizovali. Mám konečně čas na své koníčky. Maluju obrazy, dopisuju dvě knížky a ve volných chvilkách čtu, pokud zrovna nevařím, neperu nebo se nestarám o zeleninové či květinové záhony na naší zahradě. Anebo nepomáhám vnukům s úkoly. Nenudím se. I za to jsem vděčná.

K vyjádření mého životního postoje použiju citáty. Mám je ráda, prokládám jimi velmi často své texty, protože jsou stručné a výstižné a mám k nim blízko.

L. Čelakovský: „Není moudrý ten, kdo mnoho ví, ale ten, kdo ví, čeho je potřeba.“

Hegel: „Člověk není nic jiného než řada jeho činů.“

Braque: „Nepracuji, jak chci, pracuji, jak umím.“

Shakespeare: „Nic není samo o sobě ani dobré ani špatné. Záleží na tom, co si o tom myslíte.“